ČIRKO-KEM 2006

DENÍK Z PRVNÍHO ČESKÉHO SPLUTÍ ŘEKY ČIRKO-KEM (TÉŽ ČIRKA-KEM) V RUSKÉ ČÁSTI KARÉLIE

19.7. 2006 – 7.8. 2006

Tomáš Hruš

Středa 19.7. 2006 – den 1

Je strašné horko (přes 30 stupňů) a dovléct obrovský loďák a kupu dalších věcí do Prahy je vyčerpávající. Navíc jsem nevyspalý, protože jsem do noci balil a slabý, protože mi v noci bylo zle od žaludku a tak jsem dnes celý den nic nejedl. K tomu jsem nachlazený, kašlu, bolí mě v krku. Prostě bída.

Srážíme se na Hlavním nádraží. Já, Michal, Šárka, Jana, Mirek, Marcela, Roman a Kuba (nebo taky Medvěd). Náš vagón je vlaku zařazen až na konci, jako jediný z celého vlaku jede přímo do Petrohradu, zbytek míří do Moskvy.

S trochou zmatků se stěhujeme do kupé. Jsou pro tři lidi. Jedu s Janou, vyšel k nám jakýsi mladý Rus. Zbytek výpravy obsadil další dvě celá kupé. Je tu klimatizace, dost místa pro celou naši nemalou bagáž, čisto, koberce. Průvodčí jsou Rusové (i tenhle vůz je ostatně ruský) a jsou milí a profesionální.

Čtvrtek 20.7. 2006 – den 2

Ve tři v noci vjíždíme do Polska. Cestou se celkem nic neděje. Někdy kolem druhé odpoledne nám průvodčí rozdává celní deklarace a přihlašovací kartičky. V Brestu nás kontrolují Poláci, pak Bělorusové a všechno probíhá bleskově a bez problémů. Už tady, na Běloruské hranici, se odevzdává celní deklarace a razítkují nám tu i ruskou registrační kartičku. Žádná další kontrola na Bělorusko-Ruských hranicích nás už prý nečeká!

V Brestu zajíždíme do depa. Každý vagón tu zdvihnou na velkých heverech a podvozky zůstanou na kolejích. Pak podvozky odjedou pryč, místo nich přijedou jiné a vagóny se na ně zase posadí zpět. Za dvacet minut je hotovo a můžeme jet dál. V půl páté průvodčí celý vůz vysává.

Pátek 21.7. 2006 – den 3

Kolem poledne jsme v Petrohradu. Podaří se nám celou bagáž dovléct do haly najednou, nemusíme se vracet, je to ale pěkná zabíračka.

Vydám se do směnárny (jedna je přímo naproti východu z nádraží) a pro sebe a některé další účastníky směňuji 700 Euro. Kurz vychází stejně jako loni, tj. zhruba 0.8 Kč za rubl.

Trochu laborujeme s tím, jaké máme na svou bagáž koupit karty do metra, ale nakonec se to podaří a s jedním přestupem dojíždíme na Ladožské nádraží. Z jedné úschovny nás vykázali, že prý mají plno, ale naštěstí je tu druhá. Necháváme tu celkem deset zavazadel, z toho tři nadrozměrná. Pozítří prý za ně budeme platit 1650 rublů. Sennaja ploščaď je na stejné linii, takže jsme tam z nádraží za chvilku a v půl čtvrté dorážíme do hostelu.

Trochu se tu zabydlujeme a pak jdeme ve čtyřech (já, Jana, Mirek a Marcela) do města. Obcházíme Izakijevskou katedrálu, míjíme bronzového jezdce, Zimní palác, Admiralitu… Dáme si ještě v parku meloun a kolem deváté jsme zase v hostelu. Tady bereme zbytek skupiny a po ruském způsobu kupujeme pivo a jdeme si ho vypít do parku.

Sobota 22.7. 2006 – den 4

Ráno vyrážíme k Auroře. Jdeme s Janou rychleji, ale na Auroře se zase všichni přesně v jeden okamžik scházíme. Dostaneme se nejen na palubu a do prvního podpalubí, ale na chvilku nějakým nedopatřením s placenou exkurzí i do strojovny. Tam jsme ale jako neplatiči okamžitě odhaleni a vyhnáni. Cestou zpátky se ještě stavujeme v Petropavlovské pevnosti.

Večer si zase kupujeme piva a jdeme do parku u Měděného jezdce. Chceme tu vydržet až do nočního zvedání mostů. Mosty se začínají otevírat v půl druhé, je to pěkné, do postele se dostáváme ve tři hodiny.

Nedle 23.7. 2006 – den 5

Já, Mirek, Jana a Marcela jdeme kupovat pohlednice. Mirek s Marcelou pak ještě shánějí známky, já s Janou jdeme na velký nákup. Zbytek skupiny jede s věcmi rovnou na nádraží.

Ve čtyři sedíme ve vlaku a vyrážíme na sever. Jsem nevyspalý, ale spánek mi není dopřán. Sotva jsem usnul, dorazila policejní kontrola. Důstojník neuvěřitelně dlouho studuje naše pasy a pak si mě na půl sedmou zve se všemi pasy k sobě do kupé. Jsem z toho dost nervózní, rozděluji své peníze kolegům, abych tam, nešel moc movitý. V kupé se pak jen sepisuje náš seznam, znovu musím vysvětlovat odkud a kam na lodích pojedeme, potvrzuji, že vím, že se musíme zaregistrovat atd. Situaci definitivně zachraňuje Jaromír Jágr a Makarov s Larjonovem a Krutovem. Nakonec mi důstojník ještě přeje „lehkou vodu“ a jsem propuštěn.

Zbytek dne prospím.

Pondělí 24.7. 2006 – den 6, první den na řece

V půl osmé, asi s dvacetiminutovým zpožděním, jsme v Sonozeru. Beru Mirka a jdeme do Volomy kvůli registraci. Mají tu místní sovět, ten ale otevírá až v devět. Michal mezitím dojednal odvoz všech věcí od vlaku až k řece (za 300 rublů). V devět hodin se na sovětu dozvídáme nemilou věc. Ve Volomě nás nikdo registrovat nemůže, nemají tu to správné hranaté razítko. Nejbližší možnost je v Mujezerce, vzdálené 32 km. Jediný autobus tam odjel v osm, vrací se v pět. Prý ale můžeme jít na stopa… Registraci tedy necháváme plavat, zkusíme to v Borovém.

Než stihneme nafouknout rafty a přebalit, doráží další kontrola. Tentokrát jde o pohraničníky. Každý ze dvou jejích členů si prohlíží naše pasy a každý si sepisuje náš seznam. Jsou milí a nakonec nám přejí šťastnou plavbu.

Je jedenáct, když konečně vyplouváme. Kromě pár Rusů, kteří tu budují konstrukci pro svůj katamarán, tu nikdo není. Řeka je nevelká, mělká, podle stop na březích je poznat, že tu bývá i o třicet centimetrů víc vody. Je to znát hlavně na peřejích, kde je hodně mělko a musíme často do vody uvolňovat raft uvízlý na kamenech.

Asi ve čtyři přijíždíme na jezero Horní Šulgojarvi. Jezero je krásné, s písčitými plážemi, obklopené lesy. Zahlédli jsme tu dvě party tábořících Rusů s loděmi, jsou ale jinde, než my. Tou dobou se už všude kolem honí bouřky a než stihneme dojet ke břehu a vynosit věci z lodí, tluče to kolem nás a prudce lije. Stavíme v dešti stany a než se dostaneme dovnitř, jsme naskrz promáčení. Věci v loďácích jsou naštěstí OK. Do půl deváté všichni dospáváme předchozí noci. Když se pak probudím, je nádherný večer. Vaříme večeři, Medvěd rybaří, sbíráme borůvky.

Úterý 25.7. 2006 – den 7, druhý den na řece

Vstáváme v osm, na vodu vyjíždíme v půl jedenácté. Je hezky, slunce sice občas zaleze za mráček, ale jinak slušně praží. Obeplouváme mys a zase vjíždíme na řeku. Později přejíždíme Dolní Šulgojarvi a pomalu se suneme dál a dál. Řeka většinou téměř neteče, takže celý den trávíme pádlováním. Raft je hodně těžký a má velký odpor, je to namáhavá záležitost. Sjíždíme pár lehkých peřejí a kvůli nízké vodě zase několikrát vystupujeme, abychom uvolnili uvízlý raft.

Kolem páté nacházíme krásné tábořiště. Je na levém břehu, za peřejí a maličkým plesem. Na stromě tu je přibitá cedulka s nápisem Tambov 05. Rostou tu borůvky. Vydám se na houby a během deseti minut naplním celou svou mikinu, je jich dost na smaženici pro osm lidí. Medvěd loví ryby. Líčí nám, jak velkou už skoro chytil, ale uplavala prý nakonec i s háčkem. Ostatní byly moc malé, tak je házel do vody.

Vaříme torteliny a smaženici, dávám si lehkou (voda je ledová) koupel.

Středa 26.7. 2006 – den 8, třetí den na řece

V půl osmé vyhlašuji budíček a na vodě jsme deset minut před desátou. Ráno je oblačno, postupně se zatahuje, dokonce několikrát prší. I komáři se aktivizují.

Celý den poctivě pádlujeme, na lodích i obědváme. Během řídkých přestávek zkouší Medvěd něco chytit, ale opět marně. Kolem páté máme na pravém břehu, v ostrém stoosmdesátistupňovém zákrutu místo na nocleh. Nedaleko stojí opuštěná dřevěná bouda. Je tu krásný vysoký les plný barevných lišejníků, borůvek a hub. Borůvky jsou tu místy tak veliké, že se na ně ten zdrobnělý název snad ani nehodí. Houby dusíme na cibulce a přidáváme k masovým konzervám, jako přílohu máme rýži. Jako moučník máme borůvky s cukrem.

Jsme unavení, je chladno (15 stupňů) a vlhko, takže jdeme brzy spát.

Čtvrtek 27.7. 2006 – den 9, čtvrtý den na řece

Studený den. Ráno je 7,9 stupně. Budíček máme v půl osmé, vyjíždíme v deset. Hodně jsem se oblékl, ale stejně mi na lodí není moc teplo, zvlášť, když se zvedne silný protivítr. Několikrát během dne sprchne, vždycky ale jen pár kapek.

Na peřejích už je víc vody, řeka po proudu mohutní. Přesto i dnes několikrát musíme z lodi. Mokré nohy zebou.

Kolem čtvrté kotvíme na levém břehu. Jsem utahaný, jdu si hned lehnout a před večeří hodinu spím. Dnes toho mají všichni dost. Při hledání hub se s Janou ztrácíme v lese. Úplně jsem ztratil orientaci a netušil, jak najít směr zpátky k táboru. Jana na tom byla naštěstí s orientací lépe. Podařilo se nám najít řeku a na druhý pokus pak i směr k táboru.

Medvěd zatím nalovil několik okounů a dvě krásné štiky.

K večeři jsou smažení okouni, pečené štiky, nudle s omáčkou z pytlíčku, borůvky s cukrem a bikava.

Janě se při mytí nádobí podařilo upustit kotlík do hloubky, ale Šárka ho duchapřítomně zachytila pádlem dřív, než stačil zmizet v tmavé vodě.

Pátek 28.7. 2006 – den 10, pátý den na řece

Dnes ráno je o něco tepleji než včera. Snídáme smaženici, někdo chleba s nutelou.

Při mytí nádobí Jana opět upustila kotlík do hloubky. Pádlem se ho tentokrát vylovit nepodařilo, tak tam za ním Jana vlezla. Nic nenašla, zato po chvíli vypadala, že zmrzne, byla tak ztuhlá, že sotva dokázala vylézt z vody ven. Po ní tam vlezl Medvěd. Strávil ve vodě snad deset minut a nakonec kotlík přece našel. Jana dostala zákaz mýt nádobí v hluboké vodě.

Vyplouváme až v půl dvanácté. Dnes nemáme po cestě žádné peřeje. Celý den jen pádlujeme a pádlujeme. Kolem čtvrté jsme na jezeře Mousozero. Podle našeho popisu je to tu vhodné pro táboření. Popis nelže. Táboříme na dvoukilometrové písečné pláži, obklopené borovým lesem. Celé jezero je obklíčené lesy a není tu ani noha. Dokonalý klid. Asi něco jako Máchovo jezero po třetí světové válce.

Sbíráme dříví, houby (jako vždycky se tu houby nehledají, jen sbírají), borůvky. Kolem šesté přeplouvá jezero skupina vodáků s katamaránem a dvoumístným kajakem. Jsou to první lidé, které tu vidíme od Horního Šulgojarvi. Rusové zajíždějí za mys a opět je dokonalé ticho, je slyšet jen vítr ve větvích a občas osamělý racek. Svítí slunce a je tu božsky.

Sobota 29.7. 2006 – den 11, šestý den na řece

Volný den. Vaříme, jíme dobroty. Máme smaženici, polévku, lívance s borůvkami a smetanou (vyrobenou ze sušeného mléka) a kupu dalších dobrot. Michal a Mirek dělají každý po jedné dřevěné naběračce. Zabere jim to celý den. Obě se docela povedou. Počasí se bohužel trochu pokazilo, celý den je zataženo, teplota kolem patnácti stupňů.

Neděle 30.7. 2006 – den 12, sedmý den na řece

Další náročný den. Přeplouváme Kalmozero, pak podjíždíme železniční a silniční most. Ten dělí naši trasu na dvě části. V jednu hodinu tak vjíždíme do druhé poloviny řeky. Následuje Čelgozero a pak dlouhé a vyčerpávající úseky bez proudu. Pádlujeme jako otroci. K večeru splouváme peřeje Nachkoporog a Louchiporog a po sedmi hodinách plavby, kolem páté, končíme na levém břehu těsně nad peřejí Krivoj.

Jdeme se na Krivoj podívat, Michal s Medvědem se pak přeplaví na pravý břeh a jdou si ještě prohlédnout peřej Tachko-Nadun, která následuje těsně za peřejí Krivoj a je údajně nejtěžší na celé řece. Po návratu mluví Michal podezřele často o koupání a instruuje nás, co dělat, když vypadneme z raftu. Trochu mě to znervózňuje.

Po dnešku jsem zase hodně unavený, před večeří si dokonce jdu na chvíli lehnout do stanu.

Podělí 31.7. 2006 – den 13, osmý den na řece

Ráno všechno pečlivě balíme. Loďáky ukládáme na příď (zatím jsme je měli uprostřed raftu) a přivazujeme pečlivěji, než obvykle. Trvá to všechno dlouho a čím déle to trvá, tím jsem nervóznější. Nakonec ještě trénujeme na klidné vodě nad peřejí rychlé otočky.

Nakonec Krivoj i Tachko-Nadun proplouváme úplně v pohodě, ani mě to nepostříkalo.

Potom se řeka rozšiřuje až na tři sta metrů a nás čeká nekonečně dlouhý a úmorný den pádlování v protivětru. Naštěstí je příjemné počasí, teplo, oblačno. Snad se i trochu opálím.

Asi v pět máme stojatý úsek za sebou a připlouváme k Horní ledmozerké peřeji. Vzápětí splouváme i Dolní ledmozerskou peřej a těsně za ní stavíme na levém břehu stany. Je půl šesté.

Na druhé části řeky je podstatně větší vodácký provoz, potkáváme tu řadu dalších lodí. I stanoviště jsou tu větší a je v nich i víc nepořádku.

Jak se zatím zdá, držíme svůj plán. Dnes jsme vpluli na poslední ze tří mapových listů, na nichž je náš úsek řeky a čeká nás plavba ještě tak dva dny. Máme přitom ještě tři celé dny a kousek čtvrtého, zdá se to tedy být v pořádku. Doufejme, že nám bude přát i počasí.

Úterý 1.8. 2006 – den 14, devátý den na řece

Od rána svítí slunce, musím se celý den poctivě mazat opalovacím krémem.

Vyplouváme v jedenáct a po dvou hodinách pádlování přichází první peřej. Pak už následuje jedna za druhou. Plavba najednou krásně ubíhá. Pohybujeme se mnohem rychleji než jindy a s mnohem menším úsilím.

Odpoledne se začíná zatahovat, vypadá to na bouřku, takže kolem páté hodiny zajíždíme k pravému břehu někde mezi peřejemi kaskády Železná vrata.

Před bouřkou ještě stíháme uvařit večeři (vepřová konzerva s rýží) a čaj, teprve pak se dává do deště. Prší jen slabě, centrum bouřky nás míjí.

Středa 2.8. 2006 – den 15, desátý den na řece

Vstáváme pozdě, cesta se nám krátí a morálky ubývá. Vyplouváme kolem jedenácté. Je oblačno, celkem teplo, řeka má proud. Projíždíme jednu peřej za druhou. Několikrát se předjíždíme se skupinou Rusů na dvou katamaránech.

Borovoj se už hodně přiblížil, takže hledáme nějaké pěkné místo na dva noclehy. Ve tři hodiny kotvíme u vysokého levého břehu. K večeři máme smaženici a nudle s omáčkou. Celou dobu se tu tak nehorázně přejídáme, že jsme si dnes už ani nedávali do nudlí salám. Jako desert máme puding.

Odpoledne dojíždějí další skupiny vodáků a obsazují tábořiště na okolních březích.

Navečer se naproti objeví červená dodávka, řidič na nás huláká přes řeku a nabízí odvoz.

Čtvrtek 3.8. 2006 – den 16, jedenáctý den na řece

Dnes máme volno. Já, Jana, Mirek a Marcela ale vstáváme už po sedmé a jdeme do Borového. Chceme nakoupit, zjistit, kde je nádraží a obstarat registraci.

Do městečka je to asi 40 minut chůze podél řeky. S nákupy není problém, obchodů je tu všude dost a dost. I nádraží jsme našli lehko, vlak nám jede zítra tak, jak jsme zjistili už doma. Jízdenky si prý můžeme koupit zítra podesáté.

Když už jsme byli na nádraží, zeptal jsem se tam, zda bychom tu někde našli milici – kvůli registraci. Ať prý si na chvíli sedneme, že brzy někdo dorazí. Dorazil chlapík v gazíku, oblečený v černé kožené bundě a dovezl mě asi 300 m k místnímu sovětu. Radostné zprávy se tu ovšem nedozvím. Jako cizinci se můžeme registrovat v jakémsi městě (nevzpomenu si, kterém), vzdáleném 120 km! Paní na úřadě ale vypadá schopně, prý se mám stavit ještě zítra a ona zatím zkusí něco vytelefonovat.

Než se vydáme zpět, nakupujeme potraviny a pivo. Večer bude poprvé smaženice i s vajíčky!

Pátek 4.8. 2006 – den 17, dvanáctý a poslední den na řece

Vstáváme brzy, před devátou vyplouváme a ve čtvrt na deset vytahujeme definitivně rafty z vody. Než proschnou, vyrážíme s Mirkem zase na sovět. Paní mi tu oznamuje, že mi na mou registrační kartu dá kulaté razítko místí správy a napíše tam, že nás bylo osm. Potřebovali bychom sice razítko hranaté a na každou kartu, ale aspoň něco. Můžeme přinejmenším prokázat, že jsme měli dobrou vůli.

Rafty a kompletní bagáž dovlečeme na nádraží, kde zůstane Medvěd jako hlídač, a jdeme do místního muzea. Provádí nás nadšená paní, zakladatelka muzea, takže je to zajímavé. V Borovém prý žije 2500 lidí. Živí se hlavně prací v lese. Borovoj je starý jen 40 let, okolní vesnice jsou ale často prastaré atd.

Ve tři čtvrtě na tři odjíždíme vlakem do Ledmozera, tam přestupujeme a už frčíme do Petrohradu.

Sobota 5.8. 2006 – den 18

Ráno jsme v Petrohradě. Přesouváme se na Vitebské nádraží. Postupně se střídáme při hlídání bagáže a utrácení posledních rublů. Ve tři nasedáme do vlaku a jedeme domů.

Neděle 6.8. 2006 – den 19

V Brestu máme několik hodin času, tak se jdeme projít. Směňuji 100 ruských rublů a kupuji si blíny. Celní i pasové formality probíhají i přes nedostatky s našimi registracemi v klidu, nikdo se našimi razítky nezabývá.

Pondělí 7.8. 2006 – den 20

V půl šesté ráno jsme na Hlavním nádraží v Praze.

KONEC